Vinu vidím na straně rodičů. Dětem nedovedou stanovit mantinely. Děti nemají rozum. Ten se v nich musí pěstovat. Moderní doba ponechává vše na náhodě. A to je špatně. Tím, že dítě občas plácneme, dítěti pomáháme. Za děti s touto diagnózou, bych trestala rodiče. Příklad: Dnes jsem jela tramvají. Vřískající dítě nikdo nenapomenul, a ani nijak jinak neuklidnil. Řev mi nevadí. I když mám věk. Vadí mi nevšímavost maminky.

Ještě jsem zapomněla dodat, že my máme ADHD diagnostikované psychologem, psychiatr to potvrdil, že má všechny tři znaky impulzivitu, hyperaktivitu i nesoustředěnost. Také docházíme do PPP. Takže se neschováváme za diagnózu a nějaké řvaní nebo plácnutí přes zadek opravdu nepomáhá, jako u zdravých dětí. Věřte mi, že bych raději měla zdravé děti.

Hezký den. Psala jsem o jednom z dvojčat, který má ADHD/dnes má karneval-jde za piráta/. Druhý z dvojčat je autista, má afektivní labilitu, vývojovou dysfázii a je i docela opožděný ve vývoji. A to je potom teprve nářez, to mi věřte, natož když jsou spolu.Nevím co je horší, ale myslím si že to druhé. ADHD se dá ještě ukočírovat a syn je úplně na jiné úrovni vývoje než jeho bráška autista.

Jak píše tady jeden pán, abychom neobtěžovali okolí, ale to bychom museli chodit asi kanálama. Je to opravdu těžké, můžu mu vysvětlovat milionkrát, ať do chlapečka nestrká, ať neřve, stejně to nepomáhá. Určitě se neschovávám za diagnozu, někdy se stydím s nima někam jít, věřte mi není mi to dvakrát příjemné poslouchat jak je kluk rozmazlený, nevychovaný a já neschopná matka.

Čekat na děti 12 let a mít je ve vyšším věku a obě nějak postižené je opravdu těžké, když jste na ně jen dva a nemůžete si odpočinout ani na chvíli.

Narodili se o něco dříve a ten co je autista si prošel peklem, sotva ho zachránili, tak se nedivte, že to má následky a nesuďte lidi. I rodiče takovýhto dětí to mají těžké.

vím,o čem mluvíte.

Ona je to smůla dětí, které opravdu mají ADHD a samozřejmě i jejich rodičů, že za tu diagnózu se opravdu schovává kdejaké nevychované děcko, kterému to jeho rodiče diagnostikovali sami.

No, nezřídka se stane, že nešťastný rodič tak dlouho obchází všemožné poradny, až dítěti někdo nějakou diagnozu (a omluvu pro rodiče) přidělí. Rodiči se uleví...a vychovává dalšího nešťastného člověka...

Ano, nemůžeme za své odlišnosti. Ale co už v rukou (rodina) máme, je způsob, jak se s nimi pokusíme vypořádat.

Víte, my okolí budem shovívaví, když vy rodiče dětí s ADHD budete ohleduplní k svému okolí. Nedavno jsem jel s vnučkou vejletovat vláčkem. Vše v pohodě do chvíle kdy nastoupila mamka s cca stejně starým klučinou, který svým chováním a hlukem obtěžoval takřka celý vagon. Ale pořád jsme všichni byli shovívaví. Nicméně ve chvíli, kdy začal obtěžovat vnučku a brát jí její věci, tak jeho mamka mi oznámila-promiňte, on má ADHD. Nu, nezlobte se na mne, ale pokud mne a hlavně mou vnučku někdo obtěžuje, jde veškerá shovívavost stranou.

Držím pěsti. ADHD mám taky, je mi 40, úspěšně se s tím peru... v mládí mi máma, jak už tu padlo, stanovila pevné hranice a ono si to sedlo. Byl jsem taky živější dítě, bylo potřeba mě utahat, ale povedlo se. A myslím si, že cesta úlev a omlouvání "on za to nemůže" vede do pekel. Ano, na jedné straně za to dítě nemůže, na druhé straně se to dá výchovou zvládnout tak, aby "ádéháďák" svoje okolí nezlikvidoval.

Nevím, jestli Vás to povzbudí nebo ne, ale...jsem dávno dospělá máma dvou dcer. Už taky dospělých. Obě ADHD. Mají to po kom mít, já i brácha jsme na tom stejně (všichni čtyři kombinujeme všemožné odchylky kde-čeho).

Maminka si s námi užila, ale dokázala jednu zásadní věc - vymezit nám hranice. Překračovali jsme je oba, i když každý jinak a ona je dokola a dokola vymezovala znovu. Zpětně vzato pro nás tím udělala víc, než by zvládlo pět individuálních plánů.

Vy jste ten, kdo má dítě naučit žit tak, aby patřilo do běžného světa a mohla jste ho do něj s klidným svědomím vypustit. Vy jste ten, kdo mu musí ten svět ukázat a pomoci mu pochopit, jak v něm žít. Ta role není lehká, ale je nenahraditelná.

A ač rozumím Vaší snaze o osvětu, vychovávat "svět" prostě nemá smysl a Vašemu synovi to nic nepřinese.

Vychovat dítě je těžké. Z dvojčat bych byla "na mašli" rovnou :-))) a je li jedno z nich "z divokých vajec", máte opravdu plné ruce práce, o tom není sporu. Věřte mi ale jedno. Osud je poměrně štědrý na rozdávání nestandardních věcí - prostě nejsme dokonalí, ať už televizní reklamy tvrdí cokoliv. A každé dítě má něco...s čím ho jeho průvodce (rodič) má naučit žít a "hospodařit".

U vás je to nadbytek energie. Stejně si pořád myslím, že je to pro život lepší, než její nedostatek. Stačí nevychovat skleníkovou kytku (ve skleníku úlev a nálepek) a uvidíte, jak se mu bude dařit skvěle :-). A tím i vám. Držte se.

Drive to byly zlobive, nebo nevychovane deti, dnes je to nemoc ADHD. Nevim, jake mela snacha pocity kdyz byl vnuk v jejim brisku, ale ja o nem od doby kdy zacal behat tvrdil ze byl rozmazlene dite. Typicky milovany synacek pani ucitelky, a podle mne tim hlavne trpela jeho o 4 roky starsi sestricka. kdyz snachu jeji bratr upozornil ze by vnik mohl mit ADHD, urazila se a mesice s nim nemluvila. A kupodivu, po puberte kdy byl snad typickym prikladem mutovani kluk najednou dostal rozum a dnes v 17. se uz dobre uci a vubec je z nej fajn kluk.

Díky za tu sestru.

, děkuji za článek a přeju hodně sil! Pozitivní na tom je, že ADHD vašeho chlapečka není v kombinaci s Apergerovým a Tourret.syndromem, jako u nás:-). To je potom fakt nářez:-). Máte obrovskou šanci, že v dospělosti bude vše úplně ok. Hodně štěstí.